Tatranské vánky

Autor: Vikoš (20.01.2011)

Chytáme rychlík Olmik – Tatry,

cepínem vicu romské bratry.

Hroty jsme si řádně nabrousili,

hnědočeši to kupodivu pochopili.

Ulehám, však netuším, co mě čeká zakrátko,

by mi jinak natuty hutně  ztuhlo kukátko.

Holt poruč větru dešti v Tatrách neplatí,

až sem si z toho malém nasral a cvrnkl do gatí.

 

Tož takhle nějak začal náš romantický výlet do Tater s Oťákem. Předpověď byla jasná – humus, sníh, chcanec a větr 60km/h. S představou, že nás jen tak nic nerozhodí a goráče podrží hutný nápor, vyrážíme za deště v sobotu v 6 ráno ze Štrbského plesa směr Popradský. Tam poslední kakáníčko v teple, pár slov s lehce vystreslým chatárem z pravidelných záchraných akcí podoných blboňů, jako jsme my dva a krléš přes Mengusovkou dolinu do Hlinské doliny. Vzhledem ke sněhovým podmínkám necháváme skialpy doma a statečně hrnem s 25kg mufinama na chrptu jen pecho. Chcanec se změnil naštěstí ve sněžení ale pekelným prošlapáváním a věčným bořením jsme zlití jak hovada.

Čím blíž do sedla u mého oblíbeného Koprovského štítu, tím začíná víc a víc funět. Mrakoznalci nějak podcenili situaci, přičemž plánovanou rychlost větru zřejmě nevědomky podělili dvěma. Poslední výlez žlabem do sedla a v samotným sedýlku už nás bije větr o rychlosti kuamoc km/h. Potácíme se ve větru jak dva ožralci a skrze sněhovomlhovou clonu konečně vidíme náš cíl – led Zahrádky. Po únavných 5,5 hodinách jsem konečně na místě našeho bivakoviště. Rychle něco požrat, přebalit cajky a tradá k ledu.

Ze spodu to vypadá dobře, i když skrz větrem zvířený sníh a pravidelný prachovky není skoro vidět. Nic naplat, jde se klovat – konečně. Tahám první lehkou délku, místy nevidím skrz sněhový sračky vůbec nic a jen naslepo se skloněnou hlavou sekám piklem a doufám, že mě udrží. Otik se vzápětí pouští do druhé délky, kterou ze spodu odhaduju tak na WI4. Chyba lávky, obtížnost WI5 až 5+ a do toho sněhovej masakr. Oťák zapne svou hydrauliku a statečně přebouchá 55m. Při dolezu za ním na štand necítím prsty do chvíle, než začnou rozmrzat. Pak už jen nekonečná strašná bolest, kterou každej ledoborec zná. Toto nekončící labůžo mě drželo asi 5 minut. Pak se nějak zmátořím a vyrážím na na třetí poslední délku. Obtížnost tak 4 ale hodně mokrý a blbě jistitelný, do toho furt ten kokot větr, už mě začíná srát – nekamarádím s ním. Po 60 metrech štanduju, začínám zmrzat a čekám až doleze Oťák. Než slaníme přes abalaky, tak se rozvibruju jak stará tatramatka a začínám myslet na víkend strávený v Globusu.

Od ledu jdeme mokrý jak kaně, unavení a hladový. Já se v rámci snížení hmotnosti báglu nemám do čeho převléct a rychle lezu za hnusné chumelenice do žďáráku a spacáku. Polívka, čaj, slivovice, bůček, kaše a atd. lepší situaci, ale noc ve vlhkých spacákách v chumelenici moc Hilton nebyla.

Ráno se z vyhřátého klobouku nechce, zvlášť do zmrzlých hader a bot. Rychlá snídaně, přebalit a hurá na další led. Ten nenajdem tož valíme na 2 délkovýho lehkého krasavce na kraji doliny. Počas byl dobrej, do doby, než pan Tatranec zjistil, že se zas chystáme lízt. Během půl hodiny navařil mlhu, poslal sněhy a do toho takovej fičák, že si říkáme, jestli to máme vůbec za potřebí. Oťák vyhrčí první délku, já pak druhou. Druhá délka končí v trychtýřu, kde fučí takovým způsobem, že mokrý zmrzlý lano, který dobírám a házím pod sebe, plynně pokračuje zase nade mě. Rozkaz zněl jasně – odjebať sa odťalto.

Otročina nám opět začala a probíjíme se zpět do sedýlka, kde se skrze větr nedalo ani pořádně stát. Pak se dopotácet na Popradský, lupnout jednoho 10-ti stupňovýho bludišťáka a tradá na Štrbský. Tam další dva bludišťáky, halušky, slivovička, vláček, zase slivovička, únava, spánek, Olomouc, zasraný 6tý patro bez výtahu (nohy stávkují), lázeň, tatarák a v půl 3 ráno zalehnout a spinkat v teple a suchu.

 

Mno a celkové resumé na závěr:

Supr lezba v trocha horších podmínkách, nástup jako kráva, nejlépe na skialpech. Ledy obtížnosti od WI 3+ do WI 5+.

A jak říkal Oťák a v tomhle duchu se nesl celej náš výlet:

„Sem si strašně prdnul na podělaným nespláchnutým záchodě ve vlaku a ta kamoška tam šla hned po mě – to už neukecám ale co, chodili sme spolu do skautu, ona je to holka přírodní, ta to pochopí.“  

Komentáře

Bin (21.01.2011 v 13:25)
Pan Drsnój vyplodil věru rómantické verše.... Óčeň charašó, molodci, jako vždy. Kromě už snad klasické velice ofenzivní akce se mi velice líbí autorův písací štýl. Jednou to fšecko zesumírujem na papír do jedného svazku a zbohatnem jak sviňa. Já jako manažer ještě trochu víc...

Fotky k článku



Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek