Ortler – Marltgrad

Autor: Vikoš (06.05.2011)

„Oťáku, o vékendu má být pěkně na Ortleru, co s tím kurňa uděláme?“
„Hm, to budem muset asi vyrazit, že?!“
„No to si kuř, jen jestli ten hřebínek nebude na tebe moc jednoduchej, je to psaný dle prahistorickýho průvodca za III a 5-6h, to je až moc pohoda.“
„Ale néé, to bude dobrý….“

Tak takhle nějak začal náš vélet směr moje a Bobulova srdcová oblast – Ortler gruppe. Bohužel původní záměr byl jet ve třech, ale vzhledem k Bobulíkové prdelněžaludeční příhodě musel zůstat doma.
Ve čtvrtek po práci vyrážíme s Oťákem směr Sulden. 850km mlasknem asi za 9h a ve 3.30 ráno uleháme na parkálu v Suldenu. 6.30 budíček, pokus o sbalení báglu na lehko zase nevyšel, tož se potácíme s kysňama na lanovku, která nás přiblíží k nástupu. Kopec je to velkej, ale furt si říkám, že dle průvodce to bude procházka a zítra už budem kalit zpět na parkálu – a ono HOVNO.
Nástup ve 2330mnm začíná vesele. Po 5min pochodu vyběhnem na hřebínek, kterej vede k hlavnímu hřebenu, jenže ouha, ono je tam mrda sněhu, do kterýho zapadáme po pás. Co jde, se snažíme oblízt při peprným slovním doprovodu po skále, ale nakonec nám tenhle drobnej cca 500m hřebínek zabere 3h pěkné dřiny. To už jsem chtěl být v půlce stěny….
Rčení „Včasný nástup do stěny, horolezcova smrt“ sme tímto dodrželi dokonale, tož pěkně v poledne začíná Oťák ukusovat z první délky. A vono to zase nejde nějak rychle. Ve stěně mokrej sníh, led, skála né moc pevná - respektive pěkně nakašu a v tomhle hnoju to na sprinty typu Ulli Steck nějak není. A tak lezem, pravidelně se střídáme, prokopáváme se skrz převěje, nadáváme na mokrej rozbředlej sníh a furt dokola. Jen ta obtížnost III je nějak těžší. O kvalitě jištění raděj nemluvit, pač by nás ještě někdo mohl nařknout za pokus o účelovou sebevraždu, ale bereme to s humorem. Čas běží, délky taky, už je ani nepočítám a nějak se začíná stmívat. Že můžeme ve stěně pobýt i dva dny jsme tak nějak počítali, takže matroš na spaní v naších kysňách nechybí, ale najít na hřebeňu rozumnej plac na spaní je nadlidskej výkon a perníková chaloupka široko daleko nikde. Za vděk berem úzkým průdkým hřebínkem, kde se jakože zakopem. Při mé důlní činnosti se prokopu skrz do severní stěny, rychle díru zacpu sněhem a dělám, že nic. Hlavně nesmím mít v noci nějaký bujný sny, abych se neprotál na druhou starnu hřebene do severu. Sice sme byli uvázaní, ale asi 15m od místa trvalého odpočinku a vyzkoušet doslova „Jámu a kyvadlo“ mě nějak nelákalo. Do toho únava, hlad a strašná ospalost, bo 3h spánku není žádná hitparáda. Tož opatrně vyzout, vyslíct, zalízt do spacáku a začít vegetit na půl metru široké poličce. Oťák mezi tím uvařil polívku, já snědl tousty a spinkat. Noc úplně hilton nebyla, ale šlo to. Ráno brzo vstát, něco pojíst (zase tousty) a po těžkým boji obout na kašu zmrzlý boty a hurá do druhé poloviny stěny.
A začíná opět jebačka jak včera – mokrej sníh, skála nakašu, poctivý lezení a harakiri jištění. Asi ve 2/3 stěny se k našemu hřebenu připojuje Rothbockgrat. Je to hřebínek, kterej jde přímo nad severní stěnou a je psanej malinko těžší než ten náš. Pod místem připojení nacházíme výstupovou knížku. Asi ne nadarmo ju koumáci nedali až na vrchol Ortleru, bo kdo z hřebenu neutekl doteď, tak teď má snad poslední možnost skrz hnusnej sněhovej žlab zdrhnout a slanit na ledovec. My zdatní východňáři přece nezdrhnem, tož hrnem statečně dál. I když pouhé 3 zápisy v deníčku od roku 2008 na náladě moc nepřidají, každopádně určitě to asi lezlo víc magorů. Přihodím řádek ať je na nás taky nějaká památka a hrčím za Otakárkem. Teda moc nehrčím, spíš funím, pač od knížečky je asi nejtěžší odlez ve stěně – mírně převislej, pěkně silovej koutek po chytech, který nedrží. S báglem a v mačkách se mi úplně dokonale levitovat nedaří, ale nějak to přecmochtám a frčím dál.
Čím víc se blížíme vršku, tím víc se kazí počas, začíná posněžávat a přibývá hodně morálových odlezů, přelízání a prokopávání převějí a dalších lahůdek, z kterých ani jeden z nás nemá úplně košér pocit. Mezi tím se počas podělal tak, že už na sebe ani nevidíme. Ovšem náladu nám spravuje posledních asi 120m, který vedou po krásným firnovým hřebínku na vrcholový plato. Firnovém hřebínek spadá přímo do severky, která je komplet zmrzlá a nahání hrůzu. Po dolezu cesty necháváme na platu bágly, vyklovem asi 100m na vrchol (cca 17.00), fotéčka, podání ruk, zjištění, že nic nevidíme skrz mlhu a panika, jak slezem dolů.
K báglům to ještě šlo, ale od nich to byl něco, co už v životě nechcu zažít. Viditelnost na 3m, difuze jak prase a bezvětří, takže změna ničevo. Snažíme se scházet podle skialpových stop, které vedou normálkou nahoru. Jenže lehký sněhový poprašek udělá svoje a jsme v řiti jak Baťa s dřevákama. Chaoticky se motáme po ledovci jak nudle v bandasce a snažíme se chytnout čehokoliv, co by nás alespoň trocha navedlo. Asi po hodině snažení se dostáváme mezi trhliny a to je konec srandy. Odmítám jít dál, pač zařvat v trhlině na sestupu normálkou by byla asi pěkná ostuda. Nálada u obou je na bodu mrazu, únava, hlad, žízeň (jsme od rána bez vody), mokrý věci a vidina dalšího bivaku venku místo pohodlné plechové bivakbudky není úplně to, co jsme si představovali, kua přece jsme v tuto dobu už měli pivovatět dole v Suldenu. Opět se zas zakopáváme, Oťák vaří, já zase jím tousty a pak pokus o spánek. Mokrý ponožky, mokrej spacák atd. dělají svoje, takže noc je na hvězdáře. Naštěstí se přes noc počas umoudřil. Ráno po snídani (zase tousty, už je nemužu ani čut) nacházíme po přeplazení trhliny cestu a pádíme dolů. Bohužel normálka vede do vedlejšího údolí a do Suldenu se odpojuje hřebínek, což obsahuje asi IV lezení ale z vrchu dolů, traverzy, minimum jištění a kvanta mokrýho sněhu. Bylo to silný kafe, ale opět jsme nějak přežili a došli k Payer hutte. Od chaty vede zkratka skrz žlab k další chatě – Tabareta. Žlab je lavinozní jako sviňa, ale metodicky nesprávně ho sebíháme dolů (já po zadku). Při drobným odpočinku pod žlabem v místě našeho dalšího postupu projíždí lavina jak prase a celkově okolní terén odhadujem tak na 4 lavinovou. Toto už nejde ustát. Drobnej pokus o traverz sice byl, ale nakonec utíkáme po laviništi směrem dolů někam do údolí do bezpečí, sice mimo plánovanou značenou cestu, každopádně nejlepší variantou, co šla vymyslet. Žlab nás vykopl asi 2km před Suldenem. Tam jsme si teprve vydechli a řekli, že takový kokotiny už nikdy dělat nebudem, že na to jsme už moc staří. Pak už jen dojít k autu, něco požrat a krléš přes noc směr domů.
A co teda na závěr?! Snad že tuhle cestu doporučuju jen lidem s nutkavou potřebou sebevraždy a že tousty se 3 dny v kuse jíst nedají.
A když by náhodou tak: obtížnost tak 5+, M jde to, led 60C, převýšení cca 1550m od chaty K2 (vlastní hřeben 1200m), délka strašná (hrubo přes 2km), doba lezení 2 dny + ½ dne sestup. Mnoa climbéři – Oťák Srovnal a Vikošek Vik.

Komentáře

Kendy | MAIL (29.06.2011 v 11:46)
jejda, to jsme to měli ale kliku. Namísto tvrdého ledu perfektní sníh, v kterém držely zbraně sami od sebe a stoupalo se jak po schodech. Lahůdka bez trápení. Sice mírně pršelo, a dost fičelo, ale nahoře jsme si nakonec i sluníčka užili. Doba výstupu severní stěnou: 2.15-9.15 hod. Na bivak jsme raději připraveni byli, a to jak výbavou, tak i psychicky. O to víc nás potěšila rychlost výstupu. Lavina se šutrama se přehnala, nečekaně z leva, poměrně vysoko nad hrdlem, až půl hodinky po tom, co jsme zmíněné místo přešli. Nordwand Ortles umí bejt i docela příjemnej. Výstup uskutečnili: Kendy, Iwoš a Bohouš, 26.6.2011

Kuba | WEB (18.05.2011 v 8:47)
Ten sestup do Suldenu není zrovna zadarmo. Obvzlášť když je člověk zničený po dlouhém výstupu. Pár fotek a zápis z akce je tady http://www.bily-pracky.net/2011/05/16/ortler-nordwand/ .

Vikoš | MAIL (14.05.2011 v 23:35)
čus Kubo, dikas. Severka byla zmrzlá naprdrť, jsu rád, že už do ní znovu nemusím, každopádně gratulaca i vám. O sestupu na Trafoi sem taky přemýšlel, to by bylo úplně OK ale dostat se do Suldenu je pak nahovno. Každopádně víckrát ten sestup už nejdu, je to harakiri (3x už stačilo).

Kuba (11.05.2011 v 14:31)
Dobrý borci! Asi týden před váma jsme lezli Nordwand. Dole mraky mokrého sněhu a nahoře čistý led. Bivakovali jsme asi 100 pod vrcholem v ledovcové trhlině. Dolů jsme pak raději sestupovali do Trafoi. Sestup na Tabarettu nám přišel o hubu.

Burda (08.05.2011 v 12:31)
Hezký počtení...opět si mě Vikošku svým květnatým slohem dojal :)

Vikošek (07.05.2011 v 0:03)
Ty vole Prdelinko 10 až 20 takovéch kopců a Štemberk nebo Bohnice to to jistí. Toto je už vyšší dívčí a nésu žabožrót, abych to mohl climbit každé vékend. Ale je na těch horách krásně.

Bubák ml.sl.st. (06.05.2011 v 17:17)
Chlapi, já ty vaše historky fakt žeru!! Eště deset nebo dvacet let takovyho lezení a ešlivá to dožijete, vydáme knížku, co trumfne i Smiech na laně :-)
Fakt dobrej výkon.

bobula | MAIL (06.05.2011 v 11:36)
Kuva dobrý Vikošku ---- hlavně sebehodnocení a sebekázeň :)

Fotky k článku



Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek