Evropou křížem krážem 2008 : Verdon

Autor: Jarda Nedvěd (25.11.2008)

Skončilo léto, blíží se konec roku a tak je třeba začít pomalu bilancovat. A já můžu prohlásit, že můj tajný plán, který jsem si pojmenoval Evropou křížem krážem 2008 došel naplnění. Posuďte sami : únor Sperlonga, Itálie, březen Sardinie, tamtéž, květen Meteora, Řecko, červenec poněkud mimo plán V. Tatry a naposledy v září Verdon, Francie. Původně jsem si myslel, že se uskuteční tak jedna dvě akce. Ono totiž nejsou lidi, prachy a čas. A nakonec mám splněno na 100 procent a to ještě není konec roku!
A teď blíže k poslední akcičce. Po více než dvou letech jsme vyrazili do Verdonu, ďábelského kaňonu v jižní Francii. Účastníci byli Peťa, Dominik ( 15 měsíců) a lezecká sekce já, Maruška, Roman a kamarád Michal z Prahy, kterého jsme sehnali na inzerát. Při té příležitosti si musím postěžovat. V poslední době často lezu pořád s někým „cizím“. Prozatím to vždycky klaplo, ale přesto – s Majklem by mě to bavilo více a taky by to byl menší stres, i když je to nerváček… Z výše uvedeného vyplývá, že zájezd nebyl čistokrevně lezecký, hlavním tématem taky bylo kojení, plínky a rozbor jejich obsahu (prim vedla samozřejmě Petra). Někde mnohem dále a hlouběji pak byla problematika lezení. Ale Roman s Maruškou pozorně naslouchali a dělali si poznámky (o těch plínkách). Tak uvidíme…Zato výkony v praxi byly statečné!
Vyrazili jsme pozdě – až po osmé – a z Prahy až o půlnoci. Druhý den jsme se cestou stavili za Nice u Antibes na koupání v moři. Po příjezdu za tmy jsme dle GPS zjistili, že náš biváček je v nadmořské výšce 1300 m a tomu odpovídala i teplota. Takže jen statečnější si postavili stan a měkýši spali v autě. Jo a pršelo…
Už jsem tam byl, takže jsem už neprožil bezesnou noc s myšlenkami typu „do té šluchty mě nikdy nikdo nedonutí slanit !“ a ostatní setrvávali v nevědomosti. Ráno jsme ale vyrazili do poměrně přátelského sektoru DENT D'AIRE , kde jsou čtyři devadesáti metrové cesty obtížnosti 6a až 6a + a má to tu výhodu, že se slaňuje na tak obrovské mezipatro, že má člověk pocit, že je vlastně na zemi. Ale tu stometrovou stěnu stejně musí překonat, jinak tam zůstane uvězněn. Lezli jsme El gringo loco (5c, 6a, 6a, 90 metrů) a pak jsme si to s Romanem prohodili a dali Dolce vita (5c, 6a+, 6a, 90 metrů). Jenže mezitím se hrozivě zatáhlo a v poslední délce to vypadalo už kriticky. Popoháněl jsem svého spolulezce, který nevzrušeně řešil nějaký krok a sám jsem to nakonec víceméně vyšplhal v obrovském sprintu po laně. Dostali jsme se ještě za sucha do dormobilu. Ne tak dva Frantíci, kteří byli ještě tak délku pod námi. Ale to vyřešil Roman s Michalem, kteří se zářícími očima a výkřiky : „Jdeme zachraňovat!“ vyběhli s lanem do bouřky. Frantíci to statečně s horním jištěním dolezli. Poseděli jsme v autě, bouřka odešla a nad kaňonem vyrostla nádherná duha.
Druhý den bylo velice teplé slunečné ráno. Vyrazili jsme do nejnavštěvovanější oblasti L´ESCALES do sektoru SIX FOIS ZETTE, kde jsme si vybrali jednu z nejkrásnějších cest, co jsme poznali, Ticket Danger (6a, 6a, 6a, 6a, 6a+, 150 metrů). Její obtížnost jsme se snažili eliminovat tím, že jsme ji lezli obě dvojky za sebou. To urychlilo naše slanění, ovšem na prvním štandu nejméně sto metrů nad dnem kaňonu, byl menší chaos. Rychle jsem vypadl vzhůru a pak už jsem jen sledoval Romana s Maruškou pod námi, jak překonávají to , co my jsme už měli za sebou. A Musím říct, že Maruška, která poctivě tahala, měla dost dobrý den. Cestu jsme vlastně lezli až od třetí délky – první dvě jsou 6c. Byla vyrovnaná, v kolmé stěně s šílenou expozicí.
Po dnu odpočinku, kteří si někteří osladili šestihodinovým výletem kaňonem z Malines na Point Sublime se probouzíme do totální mlhy a nepříjemného větru. Řešíme to přesunem do níže položeného sektoru VALAUTE v jednom z bočních kaňonů chráněným před větrem, kde jsme se na prosluněné skále celkem zničili na sportovních cestách až do 6b+.
Čtvrtý lezecký den je zase azúro od rána a tak jsme vyrazili za lezením do MALINES, sektor BELVEDERE. Roman s Maruškou jdou dvěstědvacetimetrovou Arete du belveder (5b, 6a+, 3b, 5b, 3b, 6a, 4c, 5b, 3, 5b, 220 metrů). Mě se zdálo už podle průvodce, že to bude trochu „choďák“ a tak jsme si vybrali hned vedle ještě o chlup delší Les dalles (5b, 5b, 4c, 6a, 5c, 5c+,5c ,5c , 250 m). Tu šestáčkovou délku jsme si ocenili sami, protože to ve skutečnosti vede jinudy, než je v průvodci tím třiáčkovým choďákem. Výhodou bylo, že se k nástupu dalo sejít a člověk nemusel nikam slaňovat a v případě deště nebo bouřky, které přicházely odpoledne, bylo kam utéct – zpět na dno kaňonu. Romanova cesta byla dost nevyrovnaná a kromě pár těžkých míst to bylo většinou dost lehké. My jsme byli spokojeni, pár míst bylo docela vypečených.
Následuje restday s výletem k jezeru LAC DE SAINT CROIX, koupáním a couráním po stejnojmenném městečku. Spali jsme na tábořišti u jezera.
Přichází den D a náš nejvážnější projekt. Nejdříve s Michalem slaňujeme 155 m na obrovskou zalesněnou polici, kterou kousek sestoupíme a slaňujeme dalších 100 m na dno kaňonu, kterým ještě kus sestupujeme proti proudu pod nástup La Demande 6a, 320 m. Na to, co se děje kolem kaňonu nevidíme, takže nás v sedmé délce překvapuje déšť. Jsme za půlkou, ale skála je okamžitě mokrá a po předchozích zkušenostech s deštěm vůbec neváháme a slaňujeme dolů. Jde to pomalu a blbě, protože cesta vede diagonálně a tak musíme slaňovat šikmo doprava.
Nakonec to klapne a jsme na zemi, ale taky přestalo pršet. Naštěstí jsme přes SMS spojeni s ostatními v autě, a ti pro nás těch 15 km přijíždějí k ústí kaňonu, kam my jdeme půl hodinky tunely.
Ráno je zase nádherně. Jdeme do sektoru DALLES GRISES V mírně odpočinkové Afin que nul ne meure 6a, 150 m. Roman s Maruškou stíhají vylézt Cocoluche (5c, 6a, 5b, 5c, 5c, 5c, 150 metrů). Pak už přichází tradiční odpolední dyšť, a proto vyrážíme na výpravu za trilobity do jednoho bočního kaňonku, kde se hojně vyskytují zkameněliny.
Poslední den jsme pro změnu my v SAUT D'HOMME, kde byli předevčírem Roman s Maruškou a lezli těžkou Minets gominés (5b, 6b+, 6b, 6a, 100 metrů). My si vybíráme Les filles sales du metier (6a, 6a+, 6a+, 6b). Michal si první 6a+ dost poctivě odsedí, mě taky došlo, další 6a+ už je lehčí a 6b je převis přes madlo. A Roman s Maruškou sebevědomě nastupují do A tout coeur ve svém oblíbeném DALLES GRISES , ale únava z předchozích dnů je znát. Pátou vypečenou délku za 6b+ si jenom prohlíží ze štandu a utíkají do koutku vedlejší cesty Sucepe. Vytváří touto kombinací 150 metrů překrásného lezení (6a, 6a+, 6a, 6a+, 5c, 5a, 5c). Je krásný den, kdy ráno byl celý kaňon zaplněný mlhou a my jsme se vyhřívali na slunci a fotili supy, kteří celých deset dní kroužili kolem skal.
A závěrem praktického údaje. Byli jsme tam od 17. do 28. září, z Olomouce to je přes Prahu, Německo, Rakousko a Itálii víc jak 24 hodin a cesta tam i zpět nás vyšla asi na 4000 na osobu (jeli jsme Petiným obytným Ducatem v pěti lidech, spotřeba je 13,5 l/100 km, max. rychlost na dálnici 100km/h, z kopce i 120). Základní potraviny jsme nakupovali v malém obchodě přímo v La Palud za ceny o trochu vyšší než v Čechách (bageta za 85 centů, flaška vína pod 5 EUR). Ubytování v kempu na stejném místě vyšlo na 4 EURa na osobu (ne že bysme ho využivali nějak často).
Noci byly chladné, ale přes den na sluníčku bylo vedro. Pršelo většinou odpoledne a většinou jen chvíli. Lézt se tak dalo každý den, ale zmoknout při tom taky.
Koupil jsem nejnovějšího skvělého barevného průvodce!

Komentáře

Fotky k článku



Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek