Rok 2015

Autor: Fil (24.12.2015)

  Další Vánoce bez sněhu. Poslední roky se z toho bohužel stává smutná tradice. Co naplat, na prašan a ledy si budeme muset buďto počkat, anebo vyrazit někam na ledovec. Co ale mohu i bez bílého svinstva, je napsat zhodnocení svého lezeckého roku.

  Začátek letošního roku jsem netradičně zasvětil boulderingu. Párkrát jsem zavítal na Velou nebo do Chřibů, ale většinu času jsem trávil na Holštejně, kde jsem se snažil vylézt vše kolem magického stupně 7A. Aby se neřeklo, vyrazil jsem jednou s Bidlem a cepíny na Perštejn a jednou do Divokáče. Na Perštejně jsme potrápili hlavně předloktí v převisech a v Jeseníkách zase trochu toho morálu v nezajištěných odlezech. Na konci ledna jsem s Romanem Škrabišem vyrazil na Brnčálku, kde nám sice moc nepřálo počasí, ale já to přece jen risknul a pustil se do Weberovky, která mě až nečekaně lehce pustila do své poloviny. Nádherný horský zážitek, co vám budu povídat. V polovině února jsme pak ještě s olomouckou ledolezeckou kumpanií vyrazili na závody do Slovenského ráje, kde se mi s parťákem Patrikem povedlo ukořistit stupeň nejvyšší.

  S přicházejícím jarem se už dalo nalézt spolulezce, takže jsem odložil matrace a navázal se znovu na lano. Cíl na letošek byl jasný, posbírat, co nejvíce těžších věcí v mém milovaném Krase. Začal jsem v Rudicích, kde se mi sice povedlo poměrně rychle zřetězit Knoflíkovou válku (9), ale v převislé Ztopořené větvi (9/9+) jsem byl úplně marný. Proto přišel vhod dvojitý výlet s Jurou a Michalem do Ospu, kde jsem se snažil lézt více v převisech, abych trochu potrénoval svou nejslabší stránku – vytrvalost.

  Pár výjezdů jsem podnikl i mimo Kras. Byli jsme například na Dobřečově, kde jsem vylezl do té doby svou nejtěžší cestu Bumerang (9+). Na Osvětimanských skalách jsme s Lukášem taky pokosili, co se dalo. A na Bradle, kde jsem pěkných pár let nebyl, jsem objevil spoustu zajímavých těžších linií. V dubnu jsem již tradičně navštívil Petrohrad a zúčastnil se tamního bouldrového klání. Ač jsem se jako každý rok snažil o vítězství v kategorii sběrač, letos mi štěstěna nepřála a kamarád z Prahy vylezl o pár kousků víc.

  Z jara jsem také poznal nového spolulezce, Davida Špundu, se kterým jsem podnikl pár vícedenních akcí v Krase. Davidovi jsem doporučil, co si má vylézt a sám jsem pokračoval v odškrtávání cest z průvodce. Za zmínku stojí hlavně Rekonstrukce (9+) a Náladová (9+/10-),  která se stala mým prvním 8a. Hodně jsme také jezdili do lehce opomíjených Žlebů, které však nabízí neméně parádní lezení.

  O prázdninách jsem letos konečně navštívil slavné italské Arco, kde jsem do té doby na sportovkách vůbec nebyl. Radost z lezení nám nezkazilo ani to šílené horko, které letos panovalo snad všude v Evropě. Objeli jsme spoustu oblastí a vylezli spoustu cest. Největším zážitkem byla 1100 metrů dlouhá cesta Via Transylvania (7) na Monte Casale, kterou jsme s Vlastíkem za jeden den vylezli a tři sportovní linky stupně 9-, které jsem dal na OS.

 Po návratu z Arca jsem měl v plánu vylézt něco v horách. Domluvil jsem se s Asuem, že zkusíme bájnou Cestu přes rybu na Marmoládě. Počasí nám však nepřálo, a tak vše nakonec skončilo trochu jinak a mi strávili pět dní na sportovkách pod Vídní. Alespoň jsme tak objevili spoustu nových super sektorů, za kterými bych se ještě rád někdy vrátil.

  V půlce srpna jsem k Vídeni zavítal ještě jednou. Tentokrát jsme jeli bušit do klasického Adlitzu, kde se mi povedlo vylézt parádní linii Odins Rache (9). S neúspěchem v podobě špatného počasí na Marmoládě jsem se však nechtěl smířit a má chuť po horském lezení se jen umocnila. Naplánoval jsem proto výlet na vícedélky do Rakouska s kamarádem z Prahy. Bohužel nám však počasí opět nepřálo a my museli rychle vymyslet jiný plán. Naštěstí jsme nebyli daleko od Německé Frankenjury, kde hlásili o dost lepší podmínku. Vyrazili jsme tedy tam. V Juře to mám rád, a tak to nakonec ani tolik nebolelo.

   O hory jsem se letos pokusil ještě jednou s Romanem Škrabišem. Bohužel však ani tentokrát nám počasí nebylo nakloněno. Museli jsme vzít za vděk krátkou sportovní cestou na Kampermaueru No risk no fun (8-), která však ve výsledku byla docela pěkná. Zbytek výletu jsme strávili na Hohewandu v ne zrovna doporučeníhodných sektorech.

  Na podzim mě osud zavál také na Slovensko na Súlov, kde jsme za jeden víkend vylezli spoustu pěkných cest. Mimo to nesmíme samozřejmě zapomínat na Kras, kde jsem v mezičase přelézal jednu cestu za druhou. Když nebylo s kým, jel jsem párkrát i sám a lezl lehčí věci na sólo. Kdo nezkusil, bude určitě kritizovat, kdo však ví, o čem píši, určitě pochopí.

  Na podzim jsme na jeden víkend s Jurou Grečnárem odjeli bouldrovat na Bor, kde jsem už pěkných pár let nebyl. Lezení jsme si parádně užili, i když byla trochu zima. Čtrnáct dní na to se ve Chřibech konaly již každoroční bouldrové závody. Kluci z Brna pro letošní ročník vybrali oblast u Držkové. Na to, jak oblast dopředu vychvalovali, mě však zas tak moc nezaujala a myslím, že na Moravě jsou i lepší bouldrové možnosti.

  Na konci podzimu se mi také konečně povedl dlouhodobý quest v podobě tisíce přelezených cest v Krase. Pocit je to parádní, ale stále jich nějakých 300 chybí. V prosinci jsme pak s Jardou Nislerem využili letošní šance a pustili se do chřtánu Macochy, kde jsme za necelých 11 hodiny vylezli Elektrický strop.

  Závěrem vám tedy mohu popřát hodně toho zdravíčka, štěstíčka a lezeníčka i v příštím roce a zopakovat přání z úvodu. Snad začne pořádně mrznout a my tak budeme moci zakusit ostrost našich nabroušených zbraní.

Hore zdar

Fil

Komentáře

Fotky k článku


Přidat fotky

Přidat komentář
*
*

Pole označená * je nutné vyplnit.

Akce

Články

Ostatní

Správa stránek